Být sám sebou a věřit, že tento člověk je se mnou z dobrého důvodu – tyto dvě věci skloubit dohromady je ten správný recept na zdravé, láskyplné vztahy.
Když nás někdo něčím rozhněvá, tak nás ten člověk očividně štve. Proč se nezachováme zodpovědně a prostě nejdeme pryč? Evidentně s tímto člověkem nechceme sdílet stejný vzduch, tak bychom se měli zachovat zodpovědně, poslechnout reakci svého těla a jít jinam, tam, kde bych byl raději. Na světě je tolik krásných lidí a věcí a život je příliš krátký na to, abychom všechny ochutnali a poznali. Jenomže co člověk neudělá? On se začne hádat s tím, kdo ho štve. Místo toho, aby si šel užívat života – což je exkluzivní a krásná příležitost – tak se pokouší toho, kdo jej štve, změnit!
A jestli odejít nechce, protože mu možná na této osobě záleží, tak by se měl zamyslet sám nad sebou, proč se hněvá a ne se snažit toho druhého měnit. Jak říkám, jestli člověka něco štve, tak by měl něco změnit v sobě a ne na sobě či něco na druhých. Tyto změny v sobě nejsou nic jiného, než kroky k tomu, být stále více sám sebou. Co jiného to je, když se necháváme vytočit? To ztrácíme přeci vždy sami sebe. Být sám sebou a věřit, že tento člověk je se mnou z dobrého důvodu – tyto dvě věci skloubit dohromady je ten správný recept na zdravé, láskyplné vztahy.
Stejně tak, jestli se někdo zlobí na nás, nechme ho jít! Může jít! Jestli nás skutečně miluje, zůstane i bez toho, abychom se museli měnit. Jestli se skutečně zlobí, je to on, kdo by měl odejít a taky odejde. Měl by to udělat rychle, protože život je krátký a to platí pro všechny. Může ale pochopit, že se zlobí zbytečně, protože má stále smysl s vámi sdílet to nejcennější – životní čas. Měl by ale odejít, pokud to smysl nemá. Každopádně je třeba se přestat bát a být sám sebou, protože lidé přicházejí a odcházejí, protože přicházet a odcházet mají a jestli zůstávají, tak platí to samé. My můžeme zůstat takoví, jací jsme, protože tenhle kosmický princip funguje stále stejně, bez ohledu na to, co si o něm myslíme. To je důvěra, důvěra ve svět. Ztracený životní čas se z toho stává jen bez této důvěry, ve snaze tento princip popřít. Stává se ztraceným, protože jsme si v něm nedovolili růst, vyspět, ve vyrovnanější a láskyschopnější bytosti. Stává se ztraceným, protože jsme v něm ztratili sebe.