Člověk, který promítá projekce proto klade na své okolí neospravedlnitelné, nelegitimní nároky.
Projekce jsou chapadla ega, jsou jeho rozšíření mimo hranice svého hostitele. Projekce jsou jako struny, které jsou nutkavě napnuté mezi egem a objektem zájmu ve vnějším světě, na který se projekce promítá. Projekce vznikají, protože ego není schopno samo o sobě kompenzovat nejistotu svého hostitele. Proces vzniku ega, o kterém tu již byla řeč, způsobuje, že si člověk myslí o svých duševních i tělesných částech, že jsou nějak méněcenné, považuje je za slabost. A právě tato slabost je kardinálním kořenem projekce, která se táhne od tohoto sebepojetí slabosti až po povrch objektu zájmu. Člověk žije v mylné iluzi, že se narodil nedostatečný, slabý a tedy neschopný sám zvládat život ve světě. Proto rozhazuje ego své sítě, přitom však doufá, že ono samo bude vyloveno a viděno jako významné, hodné hýčkání a rozmazlování.
V projekci jsou obsažené příběhy a role, které promítáme na objekt zájmu. Nemusí to být jen člověk, ale budu probírat lidi, protože projekce způsobují značné překážky v komunikaci mezi lidmi. Tyto role a příběhy musí objekt zájmu naplňovat, musí se do nich vměstnat, aby se ego cítilo spokojeno, je to šťastný konec, po kterém touží. Reálně to ale nikdy nebude fungovat, pokud ten druhý člověk nebude chtít dobrovolně psychicky onemocnět, protože člověk není role, ale živá bytost, která se může kdykoli a jakkoli svobodně rozhodnout. Člověk by přestal být člověkem, kdyby projekci někoho jiného vyhověl. Člověk, který promítá projekce proto klade na své okolí neospravedlnitelné, nelegitimní nároky. Tyto nároky plynou ze skrytého přesvědčení v podvědomí, že je slabý a neschopný zvládat život sám o sobě.
Čím silnější je tento skrytý předpoklad o vlastní slabosti, tím silnější je posedlost objektem zájmu. Má to své stupně, slabší posedlost vyvolaná slabším sebepojetím slabosti je neurotická, ta silnější, která se vyhýbá jakémukoliv zklamání a smutku, vyvolaná silným sebepojetím slabosti, je psychotická. Všechny projekce v sobě obsahují napětí, které vedou k určité posedlosti, které sledují vytoužený šťastný konec, a proto se co nejvíce vyhýbají zklamání. Jenže co je příběh, role, než sen a představa! Pokud se člověk vyhýbá zklamání, nesetkává se s realitou, popírá realitu a usiluje o životě ve snu, nikoli v reálném světě. Jelikož nelze svět spoutat do snů, pak v sobě nevyhnutelně každá projekce skrývá mocenskou ambici a majetnické instinkty. Ve svém seberozvoji nevedu člověka k tomu, aby v zájmu svých snů znásilňoval svět, to pokládám za šílenství. Přál bych si, aby každý člověk poznal svou vlastní sílu, své vnitřní bohatství, aby pochopil, že se může labyrintu projekcí vzdát. Chce to dát světu ještě jednu nezaujatou šanci.