Přemýšlíme nad tím, kam půjdeme, co kde zařídíme, co jak komu řekneme dokonce! Náš život přestal být odpovědí …
Začnu s vámi naši cestu tam, kde jsem začal já. U smrti. Lidé mají sklon smrt různě přehlížet, dříve tak činili prostřednictvím starých náboženství, které slibovaly život po smrti, dnes se o to pokouší moderní náboženství, oficiální věda, která zkoumá nesmrtelnost a dává tak lidem naději. Tato náboženství dávají naději na to, že přijde čas, kdy se smrti nebudeme muset bát. Prostě lidé chtějí oklamat přírodu a vyhnout se důležitosti otázky, kterou před ně smrt staví. Zkrátka tam někde je stopka, a my vůbec netušíme, co je po smrti, proto říkám, že je důležité užívat tento život, o kterém víme, že je, než sázet na báchorky o krásném posmrtném životě, které nelze žádným způsobem ověřit. Svět je chaotický, není v něm nic jasně určeno, vše se neustále pohybuje, smrt může přijít i za 5 minut.
Uvědomil jsem si, že ať už udělám cokoli, ať už se budu snažit jakkoli, nakonec mě potká stejný osud jako kohokoli jiného, umřu. Úplně stejným způsobem jako nádeník někde v Bangladéši. Což se někomu může zdát potupné, aby veledůležitou osobnost v západním světě nakonec potkal stejný osud jako tohoto nádeníka. Z toho vyplývá ta zajímavá věc, že kdo usiluje o posilování svého vlastního významu, ztrácí život, protože výsledek je pro všechny úplně stejný. Ten kdo užíval život, žil ho, prožíval, bude se smrtí v pohodě, přijme ji, ale pro toho kdo celý život strávil bojem o svůj vlastní význam, a přetvařoval se pro druhé, aby se jim zalíbil, nebo nevyvolal jejich hněv, je smrt ztrapňující tečkou. Usiloval o význam, ale ve svém konci byl ztrapněn. V tom momentě, když jsem si uvědomil, že smrt zachází se všemi stejně, že všichni dopadneme stejně, jsem se osvobodil. Byl to počátek cesty za rozšiřováním vlastní Svobody.
Je důležité si uvědomit konečnost života, protože lidé jsou naučení neustále plánovat dopředu a jejich život se stává jenom plánováním, svůj čas tráví plánováním. Svou přítomnost. Přemýšlíme nad tím, kam půjdeme, co kde zařídíme, co jak komu řekneme dokonce! Náš život přestal být odpovědí, protože neodpovídáme v rámci přítomného okamžiku, ale všechno si chystáme. No, a když to nevyjde, tak jak si to chystáme, cítíme úzkosti, cítíme, že náš význam je napaden. Tou dobou, když jsem si toto uvědomil já, tak jsem furt říkal větu: „Je to jedno, stejně všichni umřem!“. Jsme tak mnohem více v kontaktu s tou skutečností, že jsme si všichni rovni a každé konání proti této skutečnosti je vyčerpávající, protože realita vůči tomu staví překážky. A tyto překážky jsou právě příčinou oněch úzkostí. Zde jsem začal chápat, že boj o svůj vlastní význam nemá smysl, protože ten nám příroda přidělila jen tak. Nikdo nám ho nemůže vzít, pokud mi sami to někomu nedovolíme. Smrt je pro nás připomínkou toho, abychom neplýtvali životem.