Altruismus není opakem egoismu, ale jeho formou!

Když pomoci odmítnete, tak jste označováni za sobce, egoisty a podobně. Tedy neexistuje podle nich pro vás možnost, jak říci své „ne“, teď pomoci nechci nebo nemohu. Tato doktrína pomoci [altruismus] vede člověka jen k slepému reagování na okolí bez ohledu na to, zda takováto reakce má smysl v dané konkrétní situaci.

V naší společnosti je silně rozšířená jakási doktrína pomoci. Tato doktrína je poměrně hodně nebezpečná pro jednotlivce, pro jeho psychiku, protože jej vychovává v domnění, že pokud nebude za jakýchkoliv okolností svému okolí pomáhat, tak je jakýsi zloun. A skutečně, když pomoci odmítnete, tak jste označováni za sobce, egoisty a podobně. Tedy neexistuje podle nich pro vás možnost, jak říci své „ne“, teď pomoci nechci nebo nemohu. Tato doktrína pomoci vede člověka jen k slepému reagování na okolí bez ohledu na to, zda takováto reakce má smysl v dané konkrétní situaci. A jelikož zde nemáte možnost říci své ne, pak to znamená, že toto nabádání k pomoci učí člověka k tomu být otrokem, rozdávat se bez ohledu na sebe.

Upřímně řečeno, většina lidí, tím pádem i většina rodičů nemá nějak zpracované vlastní ego. A ego je něco, čím člověk maskuje vlastní slabost, je to falešné já, které chceme, aby bylo raději vidět, než to pravé já. A děti se stávají jakýmisi podpěrami, které nesou tíhu rodičovy vlastní iluze o sobě samém. Děti se musí stát důkazem skutečnosti rodičova ega. Tento důkaz tkví v romantické představě, kdy rodič někde jde něco dělat a děti samy od sebe jdou s ním mu pomáhat, protože jejich rodič je skvělá osobnost, která je vždy milovala, a proto je toto samozřejmostí. Je to idylická představa, po které touží každý rodič, pro individuální zájmy dítěte tu není místo. A teď si představte, co se stane, když dítě odmítne pomáhat…, dítě tím narušuje tu zmiňovanou idylickou představu, která je spojená s osobním významem rodiče, narušuje to jeho vlastní vizi o tom, že je pro to dítě autorita. Pak je otázka, zda se rodiče zastaví a rozmyslí se, jestli chtějí dítě vychovávat jako bezduchého vykonavatele vůle autority a tedy donutí jej, nebo jej budou respektovat a vychovávat jako svobodnou bytost.

Někdy se nám podaří vůli dítěte uplatit pomocí cukru, prostě jej cukrujeme, chválíme a uplácíme. Tohle je hrozně škodlivý vzorec, protože takto učíme děti se v budoucím dospělém životě prostituovat – učí se ve svém životě dělat věci, které nechtějí, za věci, které vlastně taky nechtějí. Což je definice otroctví. Jde o to pochopit, že dítě nesmí ztratit kontakt samo se sebou, s potěšením z toho, že něco dělá z vlastní vůle. To je pro dítě v této vývojové fázi absolutně nejdůležitější. Je to křižovatka, na které se vybírá mezi štěstím a neštěstím. Často se tak zvaný altruismus vyvyšuje nad egoismus, jako cosi mnohem lepšího. Altruismus je vlastně zmiňovanou doktrínou pomáhání, má to být cosi jako opak sobectví. Jenomže dítě, které je takto svými rodiči vychované, opakuje to, co se naučilo od rodičů! Naučilo se, že jen pokud pomáhá okolí za každou cenu, pak si jej ti druzí asi budou vážit. Mimochodem, nejen že všichni víme, že to není pravda, že takhle to vážně nefunguje, ale také to znamená, že takový člověk je závislý na vyhledávání sebehodnoty ve svém okolí. Ohromný problém je to, že tento člověk nečerpá sebehodnotu ze sebe a své činnosti. Nebo nečinnosti. Takový člověk za každou akcí k pomoci, ve skutečnosti u toho druhého podvědomě hledá cukr, protože je tak naučený. To je problém, který si neuvědomujeme a zároveň ten důvod proč je altruismus jen formou egoismu, protože co se stane v momentě, kdy cukr nedostane? Bude to brát jako útok na význam vlastní osoby, altruista se rázem promění v autoritu, která se žene po odplatě. Tak jako jeho rodiče.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *