Kolektivní mysl

A sám si tím kazím náladu a pohodu, proto je třeba se od takových kolektivních obrazů individualizovat. Kolikrát jsem si už myslel, že něco bude pro toho druhého prostě krásné, milé a podobně, ale ten druhý člověk to viděl úplně jinak.

Když se zabýváme psychoanalýzou, tak dříve nebo později narazíme na sousloví jako „kolektivní mysl“. Když jsem se poprvé setkal s pojmem například kolektivního nevědomí, tak jsem měl problém chápat, o co vlastně jde. A v rámci zkušeností s duševním seberozvojem jsem tomu pochopení mnohem blíže. Ono vlastně nejde tak úplně o samotné myšlení či myšlenky, ale o to, co v nás vzbuzují za pocity. Některé představy a některé vjemy v nás hromadně vyvolávají podobné reakce. Například já mám velice oblíbené dvě barvy – černou a červenou. Ale nejsem to jen já, kdo má na tyto barvy líbivou reakci, je to třeba dalších 5% lidí. Je to zřejmě dáno geneticky. A úplně stejný princip platí i pro příběhy a představy. Některé takové myšlenkové obrazy se líbí velkým skupinám lidí. To je důvod, proč záhadně se setkáváme v různých částech planety u různých civilizací s velice podobnými příběhy, mýty a pohádkami a to dokonce, i když tyto civilizace neměly spolu žádný kontakt.

Fascinující, ale když se zamyslíte nad důsledky, tak zároveň děsivé, protože tyto pocity jsou něčím, co nás hodně ovlivňuje, ne-li dokonce ovládá. V mysli se samy od sebe objevují nějaké představy a my se k určitým z nich emocionálně upneme a takovéto představy se potom v různých příležitostech opakují. A to se děje kolektivně v tom smyslu, že tyto dané představy se stejným způsobem zachytávají jako na pavučině i v myslích mnoha dalších lidí. Je důležité si vlastně uvědomit, že to, že přilneme k dané představě, se neděje jen speciálně nám samotným. Tyto představy my sami pociťujeme například jako velice krásné či záslužné a pochybujeme o tom, že by např. této kráse mohl někdo jiný odporovat. Jsme zahlcení zdáním individuálnosti tohoto prožitku právě proto, že ty představy v nás vzbuzují tak silné zaujetí, zainteresovanost a fascinaci.

A právě kvůli tomuto zdání individuálnosti dané představy máme problém si uvědomit to, že to celé není vůbec individuální, ale kolektivní. Svádí nás to k přesvědčení, že to je to nejlepší, co jsme pro sebe našli a že to je naše práce, to, že jsme to našli, takovou skvělou věc. A podle nás jsme to my samotní, kdo ji shledal za skvělou. A opakuji, že jsme přesvědčení, že je tak skvělá, že musí tedy přeci každého druhého ohromit a pokud ne, tak je to asi idiot. V pochopení toho, že tyto myšlenkové obrazy jsou kolektivní, se skrývá skutečné uvědomění a růst moudrosti. Znamená to se skutečně individualizovat, stát se nezávislým a svobodným od těchto lákavých představ. To, že mě lákají a fascinují archetypické obrazy velkých učenců, jak sedí někde při svíčce s pergamenem, prostě nemusí být stejně lákavé pro někoho jiného – to ale neznamená, že by to byl hlupák, neopravňuje mě to k soudu. A sám si tím kazím náladu a pohodu, proto je třeba se od takových kolektivních obrazů individualizovat. Kolikrát jsem si už myslel, že něco bude pro toho druhého prostě krásné, milé a podobně, ale ten druhý člověk to viděl úplně jinak. Na to je třeba si dát skutečně pozor, protože jinak sami sebe uvrháme do přesvědčení, že jsme obklopení lidmi, kteří jsou hloupí, nemají v úctě krásu, ničí všechno skvělé a jsou nepříjemní. Je naše vlastní zodpovědnost se postarat o to, abychom neupadli do takového nešťastného postoje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *