Svoboda jako praxe, ne ideologie

Dřívější obhájci svobody si neuvědomovali psychologické vlastnosti stínu, který je přítomen ruku v ruce s užíváním politických prostředků. Takovéto prostředky jsou ve zkratce prostředky násilné. Svoboda nemůže být ideologie, …

V současnosti můžeme narazit na mnoho lidí, kteří se snaží ostatní vyburcovat k pochodům za svobodu. Mezi tyto lidi jsem dříve patřil i já, do doby, než se to ve mně nějak zlomilo a já si začal uvědomovat, že ono burácení ke svobodě vlastně svobodu nepřináší a nepřinese. Kdyby se totiž naplnil sen těchto vášnivých buřičů – získali by vůdcovská postavení – vedlo by to k nucení ostatních lidí k něčemu, s čím ze svého prostého svědomí nejsou přesvědčeni. Proto výsledkem tohoto burácení by opět nebyla svoboda – nedospělo by se k ní z poctivého přesvědčení lidí. Taková „svoboda“ tak podřezává větev sobě samotné, protože když jsou principy svobody vynucovány, vzniká automaticky k této „svobodě“ stín. Tento stín roste a sílí s mírou toho, kolik svobody je člověku z vrchu naordinováno, protože člověk nechápe svobodu, bojí se jí, není zvyklý v ní žít. A když jej budeme do těchto svobodných prérií vyhánět, ať se o sebe postará sám, tak to v něm vyvolá odpor ke svobodě, strach ze svobody. Proto šíření svobody politickou cestou je kontraproduktivní nápad, z psychologických důvodů neuskutečnitelný.

Samotné principy svobody, o kterých zde je řeč, jsou dobré. Problém je v tom, že je nelze aktivně šířit a přesvědčovat k nim masu lidí. Jakmile tak činíme, začne se zvedat onen stín, který touží po naprostém opaku těchto principů. Jestli má člověk chtít svobodu, nemůže být do ní vržen, ale v určitém momentu svého duševně psychologického vývoje by měl po ní sám toužit. To je jediný způsob, jak je možné přivést lidi ke svobodě, k jejím principům, aniž by se objevila zpětná vlna ze strany zmiňovaného stínu. Tato zpětná vlna se napříč historií objevila několikrát. Člověk, který není mentálně připraven na svobodu, ji odmítne, pošlape. S tímto uvědoměním je třeba postupovat, protože jinak zastánci svobody samotní dávají do rukou svým protivníkům stále silnější historické a faktické důkazy o tom, že „svoboda“ prostě nefunguje.

Avšak problém není v tom, že by svoboda nefungovala, jen proto, že každý politický systém, který byl postaven na posilování svobody, nakonec šel ke dnu. Problém je v opomenutí toho, že si dřívější obhájci svobody neuvědomovali psychologické vlastnosti stínu, který je přítomen ruku v ruce s užíváním politických prostředků. Takovéto prostředky jsou ve zkratce prostředky násilné. Svoboda nemůže být ideologie, ale měla by to být prožívaná praxe již v danou dobu. Člověk by měl být příkladem, a to v klidu. Sám o sobě by se neměl snažit o šíření svých postojů, které působí blahem na jeho život, ale spíše posilovat existující vztahy s těmi, kteří mají ke svobodě pozitivní přístup. A pokud někdo další bude mít zájem o toto blaho, nechme jej přijít s tímto zájmem! To je jediný způsob, jak lze svobodu šířit, bez vedlejších efektů.

Na závěr je nutno říci, že svobody máme stále dost, v každé době ji máme celkem dost. Problém je, že člověk má potíže si jí všímat, protože neví, jak využít i tu nejmenší svobodu. Každý ve svém životě máme možnost aspoň 20 minut denně volně dýchat, uvolnit se … a dělá to někdo? Většinou si vždycky najdeme nějakou výmluvu proto, proč to nejde, jenže jde. A to je ta práce, kterou před sebou skutečně máme – naučit se svobodu využívat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *