Mechanismus vzniku narcismu

Narcistní láska, je velice nutkavá, protože nás svými hranicemi nepřijatelnosti fakticky izoluje a činí hladovými po skutečné lásce.

Nyní si pojďme spojit pojem narcismu do kontextu našeho duševně psychologického paradigmatu. Předpokládám, že mnoho z vás zná starořeckou báji o Narkissosovi, který v podstatě odmítal milovat ostatní jen proto, že on sám se mu zdál pro svou lásku vůbec tím nejvhodnějším a nikdo jiný jí hoden nebyl. Proto jej nakonec bohové potrestali tím, že se zamiloval do svého odrazu na hladině studánky natolik, že jej ten odraz stáhl pod hladinu a utopil. Narcismus je pojmenování určitého módu ega, ve kterém upadáme do zvrhlého stavu lásky se sebou, který promítáme na ostatní tím stylem, že je odmítáme přijímat, protože nejsou jako my. Nebo, v první osobě – odmítám přijímat druhé, protože nejsou jako já. Jedná se o podmínečnou lásku, kde podmínky vytváří hranice nepřijatelnosti, přes které druhé nepouštíme a když na ni někdo naráží, dostáváme se i do afektů.

Narcistní láska, je velice nutkavá, protože nás svými hranicemi nepřijatelnosti fakticky izoluje a činí hladovými po skutečné lásce. Narcistní láska je velice častým jevem, není to nijak vzácná porucha, protože se pojí se vznikem ega. A jednou z forem, kterou ego vzniká, je, že v nás naše rodiče v podstatě vidí reinkarnace Alexandra Velikého, Kleopatry, nebo v nás vidí jednoho z příštích prezidentů, či premiérů. Prostě v něčem abychom byli převelice výjimeční, my určitě nebudeme a nesmíme býti prostými. Otázka je, co se stane v momentě, když třeba nějak uklouznu z té cesty býti Alexandem Velikým? V ten moment přestávám naplňovat představy a očekávání rodiče a nějakou negací to dá najevo, avšak naopak, pokud mu svými kroky Alexandra připomínat budu, bude mě vychvalovat.

A takto se do naší psychiky vryje postava – v tomto případě Alexandra Velikého – kterou považujeme za sebe, ale nejsme to my. Tuto postavu pak promítáme do okolí – všichni musí být Alexandry Velikými! Je tomu tak, protože sám se bude snažit ostatním zakazovat dělat věci, o kterých se od rodičů dozvěděl, že jsou zakázané a proto si je sám zakazovat musel. To přeci nejde, aby si někdo jiný dovoloval, to co on sám si nedovolí. Naopak chválit bude jen vše, co se lesku jeho falešné osobnosti, postavy, podobá. Vše, co se zdá být nelichotivým a nezapadajícím smítkem do tohoto lesku je odsuzováno. Výsledkem je společnost plná Alexandrů, Kleopater, prezidentů, premiérů, Michaelů Jacksonů a podobně. Každý takzvaně miluje trochu něco jiného a nic jiného přijmout nechce a proto si nerozumíme. Proto je třeba pěstovat jednu zásadní kvalitu – respekt – a to především prvně k sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *