Nejdříve jsem musel pochopit, proč to tak mám dělat. Prostředkem budování pohodářského nastavení rozumu musí být pochybnosti. Pochybnosti jsou jazykem inteligence, …
Schválně uvádím „pohodářské„ a nikoli pozitivní nastavení rozumu, protože všude okolo nás se to hemží buřiči, kteří nás bez rozmyslu ženou do toho, abychom se všichni chovali pozitivně, protože je to přeci to nejlepší! Jejich schéma pro mě není ničím jiným, než slepou vírou, které má druhé lidi přimět k tomu, aby potlačovali své pochybnosti, přehlíželi je a úplně na cokoli se usmívali jako sluníčka, aniž by věděli proč. Toto schéma odmítám a proto to chci i slovně odlišit, i protože slovo „pohodářský„ se mi do kontextu mého schématu hodí mnohem lépe. Výsledkem mého nastavení mysli je totiž pohoda, komfort – snažím se, abych v každé chvíli svého života, i v té, kdy se mě někdo snaží vytočit, byl v klidu – v pohodě. Nesnažím se však o to jen proto, abych si to nějak uměle na tvrdo řekl, to bych byl jako ti buřiči. Nejdříve jsem musel pochopit, proč to tak mám dělat.
Prostředkem budování pohodářského nastavení rozumu musí být pochybnosti. Pochybnosti jsou jazykem inteligence, kdo potlačuje pochybnosti, stává se jen slepě vedenou loutkou. Pochybnost musí být tvořivá, a to tím, že zpochybňuje staré vzorce. A právě proto může pochybnost vytvořit nový pohled na realitu. Rozum rozumí jen jazyku pochybností, pokud se o to pokusíme jinak, vždy tu pochybnost někde za zády ucítíme a to není příjemné, nedá nám to ten klid a pohodu, kterou hledáme! Proto musíme přistoupit na jazyk rozumu, abychom se s ním domluvili a ukázali mu, že všelicos může být jinak. Chceme v životě pohodu? Pak se napříč životními situacemi našeho rozumu s pochybností ptejme: „Opravdu je nutné, abych se v této situaci zlobil? Je to k něčemu? Není výhodnější být přeci jen o něco více v pohodě?„. Jak vidíme, v těchto otázkách vlastně zodpovědně zpochybňujeme své současné postoje, zodpovědně je zhodnocujeme.
Osobně jsem vždy došel podobnými způsoby k tomu, že volit klid je tou lepší cestou a můj rozum mi to již nevyvrací. Spíše naopak, sám mě začíná předcházet a chrání mou duši před zbytečnými úlety. Předtím však, v době, kdy jsem celkově se seberozvojem začínal, mi rozum furt říkal, že přeci v pohodě být nemůžu, protože to a tamto takhle prostě být nesmí! Neustále na mě naléhal, že se s těmi věcmi musí přeci něco dělat! Dnes však vím, že snad všechny tyto postoje mě prostě naučili doma nebo ve škole a že se rozchází s realitou. Prostřednictvím pochybování jsem pak svému rozumu ukazoval – hele, může to být i jinak. A on to postupně začal akceptovat a dnes je v klidu. Více než to, říká mi dokonce, do čeho se nemám pouštět, protože v tom zákonitě vězí budoucí neklid. Typický příklad tohoto je například se nějak snažit cíleně ovlivnit něčí vůli – tam prostě naše kompetence končí a měli bychom to respektovat. A v kontrastu k této velice ambiciózní úloze si představit tu kupu klidu, kterou budu mít, když se jí skutečně vzdám. Místo toho, abych se někoho snažil přesvědčovat, si prostě mohu raději vzít někde kafe a poslouchat racky. Stokrát lepší volba.