Vše to, co ovlivňuje to, co se nám děje, se odehrává čistě a jen v přítomnosti – přítomnost se tak stává zacyklenou sama do sebe. Vše, včetně našeho rozhodování, je určeno tím, jak se teď cítíme.
Jsou dva základní módy, které určují to, jak se stavíme k životu. Tím prvním módem je role oběti a tím druhém módem je schopnost volit si způsob prožívání v daných okolnostech – což v roli oběti není možné, ta prožívá situace vždy tak, jak se je někdy naučila prožívat v závislosti na nelegitimním očekávání okolí. Zajímavé je si uvědomit, že v tom druhém módu pro nás vlastně není vůbec důležitá nějaká historie, není pro nás důležitý nějaký dějinný popis či příběh příčin a následků. V druhém módu je pro nás důležité vnímání přítomnosti, které nám pomáhá uvědomovat si, že si situace v této přítomnosti není třeba žádným způsobem brát osobně. V roli oběti je tomu však přesně naopak. Role historie hraje mnohem zásadnější úlohu.
V druhém módu jsme to totiž my, kdo si volíme způsob prožívání dané věci, ale v roli oběti ne. To potom nutí člověka, co touto rolí žije, přikládat minulosti a historii mnohem větší váhu – protože je nutkavě nucen hledat způsoby, jak se napříště vyhnout nepříjemným prožitkům. Činí tak s domněním, že když bude znát příčinu, pak se vyhne danému následku, který způsobil onu nepříjemnou zkušenost. V druhém módu od tohoto náročného, kdo ví jestli splnitelného úkolu máme svobodu. Je jedno co k nám přichází a proč – bereme to bez urážky takové, jaké to je.
Člověk v roli oběti vnímá okolí jako objektivní a neměnitelné, což je taky důvod, proč se stává obětí tohoto okolí. Zatímco člověk v tom druhém módu si uvědomuje, že se mu v životě více dějí ty věci, kterým věnuje pozornost – a to je také důvod, který jej motivuje k ovlivňování svého prožívání. Čas potřebujeme, abychom mohli zapsat sled událostí – tedy abychom mohli psát historii. Jelikož však v druhém módu odpadá životně praktická potřeba historie, tak pak odpadá i potřeba staré představy lineárního času – minulosti, přítomnosti a budoucnosti – protože nepotřebujeme popisy řetězců příčin a následků. Nemáme s tím co řešit. Vše to, co ovlivňuje to, co se nám děje, se odehrává čistě a jen v přítomnosti – přítomnost se tak stává zacyklenou sama do sebe. Vše, včetně našeho rozhodování, je určeno tím, jak se teď cítíme. Pokud toto nemáme na paměti, tak ztrácíme sebekontrolu.