V onom momentu rozhodování, zda tu věc od dotyčného dostaneme, se tyto představy nás o nás, a jeho o nás, vzájemně porovnávají. Právě tento proces porovnávání je klíčovým rozpoznávacím znakem komplexu méněcennosti.
Role oběti se u člověka vyvine prostřednictvím užívání konvenčního, běžného způsobu ovlivňování reality. Jinými slovy, když jdeme na vše cestou aktivního osobního úsilí s krédem, že pokud něco nejde silou, tak to musí jít ještě větší silou, tak se zákonitě velice rychle zklameme, protože budeme narážet na zcela oprávněné hranice reality, které takové jednání nedovolují. Člověk, když na tyto hranice naráží, tak podvědomě tuší, že naráží na cosi, co je nesčetněkrát silnější, než on. Jenže si to opakovaně odmítá uvědomit, takže své síly i nadále vyčerpává doslova na běh proti zdi. Postupem času začíná mít člověk pocit, že všechno je jen marnost, že on sám o sobě je bezmocný, protože vše jeho úsilí bylo zmařeno, stává se chorobně zklamaným. To se pak přetaví do role oběti.
Klíčovou úlohu při vzniku role oběti hraje komplex méněcennosti. Vždy, když od někoho něco potřebujeme, jsou v té situaci ve hře jeho představy o nás a naše představy o nás samotných. V onom momentu rozhodování, zda tu věc od dotyčného dostaneme, se tyto představy nás o nás, a jeho o nás, vzájemně porovnávají. Právě tento proces porovnávání je klíčovým rozpoznávacím znakem komplexu méněcennosti. Jde totiž o situaci, ve které vystavujeme naše představy o nás samotných – naše ego – k posouzení někým jiným. Často se stává, že nám někdo nevyhoví, takže naše ego dostává stále více ran a proto se naše ego stává těžkým kamenem na noze, který nás táhne ke dnu. Trpíme stále větším pocitem bezmocnosti, stále větším pocitem zklamání z toho, že snad nic ze svého okolí nedokážeme změnit. U člověka se tak vyvine i silná tendence vzdát se před jakoukoli výzvou – proto se tomu říká komplex méněcennosti – vždy člověk sklopí hlavu a vrací se zpět, odkud přišel.
To celé pak vytváří závislost na různých prostřednících, o kterých člověk soudí, že mají větší sílu a schopnosti překonávat zmiňované hranice reality za ně. Takového magického pomocníka člověk spatřuje ve svých rodičích, partnerech, kněžích, či politicích. Panuje zde domnění, že pokud oni k dané věci nemají dostatečnou sílu, oni ji mít budou. Projekce tohoto magického pomocníka má často podobu nekritického obdivu či zvrhlé lásky, které jsou schopné zarputile v dané osobě vidět něco více než člověka. Často dochází k tomu, že úplně ignorujeme projevy tohoto prostředníka, které vůbec neodpovídají tomu, co si z něj děláme, ale necháváme se dále vláčet a manipulovat prvotním dojmem, který z něj máme, navzdory tomuto rozporu se skutečností. Vždy to ale nakonec dopadne tak, že se iluze s realitou srovná a musí dojít ke střízlivění. Trvá to jen o něco déle, než v tom případě, kdy se o ty hranice reality spálíme sami.
Je třeba najít cestu z tohoto kola ven. Jít za svým prostřednictvím cíleného osobního úsilí rozhodně tou cestou není. Je to cesta ega, které je odsouzeno ke zklamání a proto věčnému a bezednému hladovění. Realita se před egem uzavře tvrdě jako vlašský ořech tak, že nakonec nebude ani kam jít. Chci navrhnout jinou cestu – naučit se umění spokojenosti, protože čím více se člověk stává vnitřně spokojeným, vyrovnaným, tím méně toho od okolí vyžaduje a zároveň nám synchronicita posílá do cesty sama to, co nás skutečně obohacuje. Postupem času můžeme sledovat, že se za nějakou chvíli stáváme, jako mávnutím kouzelného proutku, těmi, kdo spíše dává, než požaduje. A to samotné nás potom těší.