Marnost jako ukazatel

Jediný způsob, jak být poznání smyslu tohoto záhadného světa nejblíže, je permanentní naslouchání tomuto světu a neustálá změna sama sebe, dle tónů, které slyšíme.

V životě člověka občas nastávají období, kdy najednou, zničeho nic, má všudypřítomný pocit marnosti. Pokud člověk trochu víc zabloudil, tak takové období může trvat třeba i dva roky. Což se stalo mě, když jsem byl ještě na střední škole. V této situaci se člověku zdá, že na něj udeřila bezdůvodně nějaká nepříznivá zlá síla, která se ze své libovůle rozhodla, že mu zničí život. Naše ego si to zkrátka bere osobně a cokoliv si bereme osobně, tak to samotné je iluzí. Pravda je taková, že tento pocit marnosti k nám přichází proto, že ten život si již sami ničíme.

Představme si marnost jako temnou překážku, která obklopuje náš okolní svět a nelze přes ní v konečném důsledku nikdy přejít. Teď řeknu něco paradoxního – tato temná překážka je pro nás přímo zázrak, protože nás odrazuje od toho, abychom činili něco, co nemá smysl. A naopak, nám tato překážka pomáhá najít to, co smysl má. Ona nás brzdí před tím, abychom plýtvali svým časem a snahami.

Svou poslední zkušenost s pocitem marnosti jsem měl teď nedávno. Opět, byl jsem v pořádku, chápal jsem již o životě spoustu věcí a najednou z ničeho nic mě zastihla. Nechápal jsem proč. Až jsem nakonec dospěl k oblíbeným otázkám o smyslu života, tak mi to docvakalo. Ptal jsem se na otázky: „Co tu vlastně dělám?„, „Jaký má smysl cokoli, co dělám, nebo děláme?„, nebo „Má vůbec cokoli z toho, co děláme, smysl?„. A tak mi došlo, že jsem vlastně strašný ignorant.

Uvědomil jsem si, jaká strašná paličatost to je, když se snažím už jen hádat, co je tím pravým smyslem všeho. Tento smysl je zakódovaný někde vnitřně v tkanivu vesmíru, možná nějakým stvořitelem, pokud existuje a my tady hádáme to, co je to správné. To, čím bychom se měli řídit, abychom sami sebe uklidňovali, že jsme žili přínosným a příkladným životem, který krásně do historie tohoto vesmíru zapadne, neztratí se.

Ale ono nás to možná jednou nemile překvapí, možná zjistíme, že všechny naše předpoklady o smyslu existence všeho byly mimo, protože nějaký bůh nakonec odmění tu nejlepší pornohvězdu.

Proč ne? Co je správně, co je tou správnou linií hodnot, která s tímto záhadným tkanivem vesmíru tančí v dokonalé harmonii? To prostě nevíme a určitě bychom nikdy neměli ustrnout na tom, že náš na první pohled funkční předpoklad bude fungovat věčně. Zcela legitimně nás zasahuje pocit marnosti, pokud se této domýšlivosti dopouštíme, protože jediný způsob, jak být poznání smyslu tohoto záhadného světa nejblíže, je permanentní naslouchání tomuto světu a neustálá změna sama sebe, dle tónů, které slyšíme.

Neexistuje postoj, který lze zaujmout na stálo – tak se vždy od toho smyslu vzdálíme. Vždy, když zapomeneme naslouchat a schováme se v bezpečí nějakého takového postoje, nás nakonec začne stíhat marnost. S nasloucháním ale marnost neexistuje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *