Pocitem osamění trpí hodně lidí, dnes se často mluví o epidemii osamělosti. Když se v něm člověk nachází, tak neví vůbec co si počít. Má dojem, že není z toho úniku, jako by to byla past. Tyto lidi chci utěšit, protože právě zde možná najdou potřebné odpovědi, protože ve stejné situaci jsem byl taky.
Vše co chci k tomuto problému říci, vlastně souvisí s mou cestou za vlastním klidem. Pokaždé, když jsem meditoval, prohluboval svůj klid, jsem pocítil v sobě příval nové svěží energie, která dokázala ten tíživý pocit osamění vyvážit. V meditaci tyto tíživé pocity zkrátka odpadávají, pak ani nechápete, odkud se vzaly. V tom klidu poznáváte, že potřeba společnosti není vůbec tak akutní, jak se nám to v „normálním“ stavu zdá.
To je první poznání, které mi s tímto pomohlo – člověk není stvořen s přirozenou závislostí na společnosti. To co cítíme jako osamění, je klam ega, snaží se nás dotlačit k výkonům, abychom byli společností přijati. Přijatí takoví, jací však nejsme. Druhým poznáním je, že lidi, které okolo sebe v současnosti mám, ty tam také mám mít. Všichni ostatní seberozvojoví rádcové dnešní doby vám říkají, abyste změnili své prostředí, vyměnili své přátele a podobně. Já říkám, abychom přestali jako umíněná děcka plácat prázdně do vody a naučili se přijímat, co okolo sebe právě teď máme. Dává to logiku, čím více do toho dáte své energie nespokojenosti, tím více nespokojení budete.
Pokud máte nějakým způsobem skutečně oprávněný důvod toto prostředí nějak měnit, pak opět – nelze to jinak, než že toto prostředí přijmete. Až potom, co jej dokážete přijmout a procházet jím s klidem, se to prostředí změní samo a to bez vašeho úsilí. Existence to zařídí, přepne vás do nové dráhy na gramofonové desce. Existence je jakási skrytá informační organizace hmotného světa a pochopil jsem, že to, s kým mě dává dohromady, je vedeno opravdu jejími nejlepšími úmysly. Odhalil jsem, že pro mě samotného toto pokorné přijetí mě pak velice posunulo v chápání lidí a všeho. Naučil jsem se více jednat s lidmi a získal jsem díky tomu větší klid. Stále méně a méně si beru cokoli osobně.
Čím méně vnímáte osobně, tím více jste naladěni na strunku existence a více chápete, že jste součástí harmonie, kterou existence diriguje. I proto už nejste osamělí, protože víte, že tu ve větru je nějaká inteligence, která bdí nad vším živým. Víte, že pokud jste se dostali do nějaké divné situace, tak tam jste, protože tam máte být. Připadá mi, že v těchto fázích vývoje nás vede především k odosobnění našeho vnímání. Je to trénink. A i to je něco, co nás zbavuje samoty – víme, že do nás něco vkládá důvěru, nejsme jen tak někam beze smyslu vržení, a také víme, že nic nikdy není s vědomým úmyslem přímo namířeno proti nám.