Pravdou však je, že za každým pohoršením stojí závan vlastní falše. Proč? Protože tonout může každý, každý z nás se občas pokusí stébla chytnout.
Odsouzení neosvobozuje, poctivá sebekritika ano. Když se dostaneme do stavu naštvanosti, tak v tomto emocionálním zmatku hledáme východisko v odsouzení toho druhého. Pravda je však taková, že toto odsouzení nás jen utvrzuje ve vlastním omylu, ve vlastním klamu, ve kterém jsme se rozhodli, že v něm chceme žít. To co nás ve skutečnosti dopálilo totiž není chování toho člověka samotného, ale naše vlastní naivita, naivní představy, se kterými jsme se identifikovali a promítali je na něj.
Často v druhých lidech vidíme své zachránce, anděly a tak dále, a doufáme, že tuto roli pro nás budou vykonávat i nadále. Avšak rádi zapomínáme, že i oni jsou jen lidé s chybami a slabostmi. Častokrát na sebe mohou brát tuto podobu, podobu této role, pokud si prochází těžkostmi, aby získali vaši pozornost. Může se však stát, že se takto někým ztvárněná postava shodne s vaším vnitřním podvědomým obrazem nějakého ideálu a začnete jej na něj promítat – zamilujete se. Pak po čase se z toho stane opravdový problém, protože ze strany toho druhého člověka se jednalo jen o přetvářku typu tonoucí se stébla chytá. Po čase začneme zjišťovat, že ten člověk není takový, jak jsme si mysleli, naše naivní představa začíná dostávat trhliny a to se snažíme před sebou skrýt – například právě tím, že začneme dávat silně najevo své pohoršení z jeho falše.
Pravdou však je, že za každým pohoršením stojí závan vlastní falše. Proč? Protože tonout může každý, každý z nás se občas pokusí stébla chytnout. Hlavně pokud ještě dostatečně neznáme sami sebe, svůj vlastní vnitřní zdroj síly, tak hledáme energii v cizích zdrojích, která nám pomůže. A vyhledáváme ji s pomocí takovýchto přetvářek, kterým snad v dané době i my sami věříme, že přetvářkami nejsou. Právě v tomto pochopení koření poctivá sebekritika, která osvobozuje. Poukazování, snahy podsunout někomu vinu, jsou jen příznakem vlastní slabosti a neschopnosti si tyto věci přiznat, s poctivostí pohledět, že odsuzujeme na druhých něco, co na nás samotných bylo odsuzováno někým v minulosti úplně stejně. To a jen to je právě tím důvodem, proč si tak neústupně stojíme za svou pravdou v daném morálním sporu, což nám brání se volně nadechnout, protože žijeme v domnění, že jsme se stali obětí nějaké nespravedlnosti. Zas a znovu. Klíč je v pochopení, že to ze strany toho druhého nebyl ani tak úmysl, jako spíše prostě jen trapné zakopnutí.
Když pochopíme, že všichni jsme nedokonalí lidé se slabostmi a problémy, a že nikdo nevládne žádnými kouzelnými a božskými silami, nalezneme konečně sílu se vymanit z těchto ukrutných projekcí. Je to právě domněnka jakési výjimečnosti a kouzelnosti, která stojí za naší naivitou, kterou si pak odmítáme přiznat. A míra neochoty si to přiznat je pak dána mírou vlastní bolesti a zmatků v emocionálních bouřích plných naštvanosti.