Zákon přitažlivosti, synchronicita – zlato které se mění v bahno

Osobně svět vidím jako něco, s čím je třeba se naučit komunikovat, vést s tím dialog, který nám přináší pochopení – pomáhá chápat, proč můžeme být spokojení už teď. Ke spokojenosti docházíme poctivým duševním procesem, ….

V seberozvojových okruzích je široce rozšířena idea, že pokud se budu soustředit na mentální obraz něčeho, například domu a budu se snažit plně prožívat stav, že ten dům již mám, tak ten dům jednou od reality dostanu. V různých obměnách i s využitím poznatků o synchronicitě, o které se zde bavím také, se takto či podobně tzv. zákon přitažlivosti prezentuje.

Pochopil jsem, že to co činí tento mýtus tohoto „zákona„ tak přitažlivým, je to, že se ve svém jadérku zakládá na pravdě. Synchronicita totiž opravdu existuje, každý vnímavější člověk s ní může přijít do styku a zjistit, že opravdu se mohou jeho myšlenky různě zrcadlit ve fyzické realitě, a to často až zázračnými událostmi. Problém nastává v momentu, kdy si výsledek synchronicity – onu zázračnou událost, která odpovídá nějakému našemu mentálnímu obrazu – začneme připisovat na svůj účet. Tedy, když si začneme říkat, že opravdu existuje nějaký princip, zákon, který nám umožní získat od světa vše, po čem toužíme. A tedy že můžeme od světa očekávat, že nám to všechno dá bez ohledu na cokoliv.

Je to problém, ne proto, že to říkám, bylo by to opravdu úžasné, kdyby to takto fungovalo, jenže nefunguje. V momentu, kdy se takto rozradostníte z toho, že tento zákon skutečně funguje, se to kýžené zlato, které vám synchronicita donesla, promění v bahno. Jednodušeji, to co k vám přišlo, se začalo chovat jinak, než jak jste si představovali. A tu je právě ten kořen všech problémů, vždy, když tu řešíme nějaký problém, mají v něm prsty naše představy a očekávání.

Je problém, když promítáme své představy na osobu, která je živou bytostí a ne rolí, do které se jí snažíme posadit. Jak by taková projekce nemohla být problémem v případě celého světa? Říkáme si tím o ránu a synchronicita nás k tomu ještě láká …

To, proč zákon přitažlivosti vlastně žádný zákon není, tkví v pochopení, že svět se netočí kolem našich přání. Svět není organizován námi, naším podvědomím, či vědomím, ale něčím jiným. Nadvědomím, které tu běžně nazývám existencí. Proto zákon přitažlivosti nefunguje, nebo fungovat nemusí, protože se nevědomě snažíme umístit spolu do konfliktu vůli tohoto nadvědomí, která reálně svět organizuje, a naši vůli. Někdy to vyjít může, ale to jen proto, že naše úmysly byly shodné se záměrem existence. Pokud tento případ nastane, je to spíše neštěstím, než štěstím, protože naši vůli v takovém případě ztotožníme s vůlí existence a tím se utvrdíme v omylu, že svět se skutečně kolem nás točí. V takovém případě se zblázníme, protože si přisuzujeme větší moc a důležitost, než jakou skutečně máme – můžeme se domnívat, že oplýváme božskou silou.

Představa, že můžeme vůli světa, a tedy svět, spoutat do okovů a že pak bude na povel, jako džin z láhve plnit naše přání, je archetypická – vychází z kolektivního nevědomí a z touhy po moci. Osobně svět vidím jako něco, s čím je třeba se naučit komunikovat, vést s tím dialog, který nám přináší pochopení – pomáhá chápat, proč můžeme být spokojení už teď. Ke spokojenosti docházíme poctivým duševním procesem, nikoli tak, že se budeme snažit být spokojenými, i když si ve skutečnosti stále myslíme, že nemáme proč. To pak není komunikace, ale oslepování svých očí, ignorace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *