Speciál: Psychologický pojem identifikace, aneb je náš svět simulací, nebo je skutečný?

Představte si, že jste dítě a odmala nosíte brýle na virtuální realitu, které ji poskytují v dokonalé grafické kvalitě. A nikdy jste je od narození nesundali. Pletu se snad, když říkám, že byste tam začali řešit věci, které řešíme i tady? Pletu se snad, když řeknu, že tuto virtuální realitu byste považovali za skutečnou, a tedy že byste zapomněli, že jste ve hře?

Zdravím přátelé, tento článek bude delší, přestože jsem jej původně zamýšlel jen jako popis psychologického pojmu identifikace. Čím více jsem se však nad tímto pojmem zamýšlel, objevoval jsem stále více, než mi říkaly prosté strohé slovníkové definice. Pokud totiž vezmeme tento pojem identifikace do důsledku, můžeme se díky tomu dozvědět něco podstatného o povaze naší reality.

Začněme tedy s tím, co je to ta identifikace. To, že se s něčím identifikujeme značí to, že říkáme, že se s něčím ztotožňujeme, s jistými obměnami říkáme, že jsme tím či oním. Už v tomto bodě je zajímavá otázka, proč to vlastně děláme. Souvisí to s egoizací člověka. Lidé mají na svět tisíc názorů, tisíc pravd, maličké děti to však nezajímá, ty si užívají světa, do kterého se narodily. Vnímají jej bez přemýšlení, a jen vnímají, čočkou svého vědomí, která ještě není zakalená myšlenkami. Tohle jim začnou narušovat až dospělí, začnou jim své názory různě podsouvat, jako by se zdálo, že to dítě nějaké názory mít musí, jinak by bylo něco špatně, děti by pak prý byly neúplnými, něco by jim chybělo.

To si dospělý svět myslí, ignorujíc, že to dítě bylo do tohoto momentu stoprocentně šťastné. Děti tak vlastně vyrůstají v kulise, která jim od začátku říká, že jejich čisté pravé já je méněcenné. Nestojí samo o sobě za dost, je ho třeba nějak vylepšit. Dítě tak začne být nejisté samo o sobě, nevědomě to přijme, to, že asi není samo o sobě dost. Vytvoří si tak ego, jakýsi štít, který ukazuje před ostatními, aby se vyhnul takovým citlivým útokům na svou podstatu, která však sama o sobě se stává stále více zapomenutá. A toto ego vzniká právě tak, že se člověk identifikuje s přejatými názory, postoji, vírou, avšak nejen s nimi, i se svým tělem, se svou myslí a s čímkoli co je ve vnějším světě. To tělo asi zatím není úplně jasné, dostaneme se k tomu.

Identifikací se snažíme sami sebe udělat jistějšími, že to co přestavujeme, je skutečnost. Je to snaha o ujištění. Je to, jako by vám někdo ukopl jednu nohu a vy pak zoufale hledáte podpěru, abyste zachovali nějakou stabilitu. A směs všech těchto identifikací pak představuje to, co jsme zvyklí běžně nazývat pojmem „Já„.

Teď možná bude dobré položit otázku, proč to řešit? Již jsme na to trochu odpověděli – člověk je před egoizací duševně zdravý a tedy šťastný. Po tom, co se však se všemi těmi různými postoji identifikuje – to zároveň znamená že se cítí být k nim přikován a nutkavě se jich drží – tyto postoje považuje za jediné možné, za skutečnost. V tomto bodě nastává pro duševní seberozvoj katastrofa – v honbě za pravdou, bez ohledu na to, jak velikou, všechny odlišné postoje bude považovat za lež. Předpokládá, že psychika ostatních funguje stejně jako jeho a co tedy platí pro něj, musí platit i pro ostatní.

Identifikace činí z člověka původně šťastného někým, kdo začne pohlížet na svět s despektem, přerůstajícím v chybné soudy a aroganci. Tak pak je vyvíjen tlak na druhé, aby se měnili dle jeho obrazu. Jakoby snad toto měl být prostředek k tomu, jak na nějakém pomyslném konci učinit svět konečně tím dobrým místem. Identifikace tedy člověka odcizuje, štěpí jeho původní osobnost, protože onen despekt, který jej popohání k nápravě zkaženého světa, je psychickým příznakem toho, že činí věci, které jeho pravé já, jeho duše, odmítá a zároveň toho, že nedělá věci, které by jej skutečně autenticky naplňovaly. To by byl totiž opět v tom stavu štěstí.

Meditace je jiným názvem pro vnímání, při meditaci se snažím o nahrazení myšlení vnímáním. Do meditace se může dostat každý, takže každý může obdržet ten samý důkaz, co já. Uvědomil jsem si, že náš život se skládá ze dvou nejzákladnějších částí. Z vnímané okolní reality, do které započítávám i tělo a toho, co vnímá, pozorovatele, což je ona zmiňovaná čočka vědomí. V mém nejhlubším meditačním prožitku nebylo nic, co jsme zvyklí nazývat pojmem „Já„, nebyla tam žádná osobnost. Ale cítil jsem, že jsem tam jen já, ale v podobně čistého pozorovatele, nic víc. Pozorovatele který jen vidí a cítí celou fyzickou realitu včetně těla, bez myšlení a posudků. Byl to velice svěží pocit klidu – tedy jistoty, která se nedá nijak uměle nahnat – věděl jsem, že to jediné co je, je toto já, které se dívá, nic víc. Fyzická realita byla jen něčím, co jsem jako pozorovatel viděl. Hýbala se, obraz který jsem viděl, se měnil, ale pozorovatel zůstával pořád stejný a klidný.

Ona fyzická realita a její projevy se neustále proměňují, a do toho je tam pozorovatel, který je stále stejný. Ve fyzické realitě se vše svými způsoby stále něco děje, bez ohledu na to, jak moc se tím cítíme dotčeni a jak moc to bereme vážně. V tomto meditačním stavu si uvědomíte, že všechno můžete nechat být tak jak to je, že nemá smysl se nad tím rozčilovat, že to je zcela nadbytečné. To být stačí. A tak jsem si u toho uvědomil, že to celé je tak, jako bychom se sem do této fyzické reality připojovali, jako pozorovatelé. Připojili jsme se do našeho těla, které je v dané fyzické realitě nějakou postavou. Mimochodem v meditativním stavu si všimnete, že tělo se hýbá samo, není třeba vůbec hodnotit jeho pohyby, nebo přemýšlet nad tím, jak se má pohnout – ono se prostě samo hýbe. A když to co vnímáme, začneme brát vážně a řešit to jako problém, tak to znamená, že se identifikujeme s protikladem dané věci, který pochází taky z této fyzické reality – zapomeneme na to, že jsme se připojili. Zapomene na to, jak jsme se sem dostali.

A teď to přijde. To že zapomeneme, jak jsme se sem jako pozorovatelé dostali, lze říci také větou: „Zapomínáme na to, že to není skutečnost.„. Navrhuji teorii, že jsme v podstatě hráči počítačové hry, kteří se připojují do určitých postav, skrze které přistupují do prostředí této hry. Jen si to představte, kdybyste vše přestali brát vážně a na místo toho si opravdu začali rozmýšlet, co v takové hře byste chtěli dělat. Nebo pro lepší představu, půjdete si teď koupit novou hru, úplně tu nejlepší, s dokonalou grafikou, s otevřenými možnostmi hraní – co byste v té hře dělali?

Představte si, že jste dítě a odmala nosíte brýle na virtuální realitu, které ji poskytují v dokonalé grafické kvalitě. A nikdy jste je od narození nesundali. Pletu se snad, když říkám, že byste tam začali řešit věci, které řešíme i tady? Pletu se snad, když řeknu, že tuto virtuální realitu byste považovali za skutečnou, a tedy že byste zapomněli, že jste ve hře? Jen zde na tomto místě zopakuji, že toto je možné díky identifikaci.

Pokud si to ale uvědomíme, že jsme pozorovatelé a nic víc, který sem přišel něco zažívat, úplně stejně jako hráč počítačové hry, tak pak získáme svobodu k tomu si vážně položit otázku, co v ní chci opravdu prožívat. Osobně si v současné době říkám, že v něm chci prožívat krásu, vznešenost, estetičnost a pohodu. Tuto život otevírající otázku nám represe ztěžuje si ji položit. Kdo myslí na takové věci, tak je vlastně považován za sobce, kterého nezajímá řád světa. Jak vidíte, u mě se o nezájmu rozhodně hovořit nedá, to je zjevné. Podle společnosti máte být nešťastní a věci prostě řešit donekonečna. Máte se obětovat.

Bez ohledu na to, jak moc se snažíme druhé lidi přesvědčit o tom, co je skutečnost a jak vše napravit, pozorovaná fyzická realita půjde stále tak, jak sama chce jít. Stále se vše bude dít tak, jak se děje a dít bude. My naším návrhům na to, jak by vše mělo vypadat a tomu, jak svět vidíme, přikládáme falešně velký význam. Je tomu tak proto, aby byli lidé manipulovatelní, aby se dali vést určitým směrem, protože ta otázka, o které se tu bavíme, dovoluje člověku být svobodný. Autority nechtějí, aby člověk tu otázku poznal, protože bez strachu ze změn, které se v realitě objevují, by tyto autority přestaly být potřebné. Proto se odmala učíme, že se s nějakým pohledem na realitu, opakuji to sousloví pohledem na realitu, identifikovali, protože když přijde nějaká změna, která do tohoto pohledu nezapadá, protože ji zkrátka nezná, začneme se bát a začne celospolečenská pranice o pravdu, o tom, co je skutečnost a co s tím. Je to vlastně strach z neznámého, načež autority přijíždějí jako rytíři na bílých koních a v blýskavé zbroji jako jejich zachránci, kteří jim od tohoto pocitu uleví. V zásadě se děje vlastně jen to, že se kompenzuje tento pocit strachu z neznámého, který je logicky přítomný u lidí, kteří se identifikují s nějakým pohledem na svět, protože svět se mění. A ta změna v té představě nebyla a proto je neznámá.

I jazyk samotný nám dává nápovědu, že to co považujeme za skutečnost, vlastně skutečnost není. Synonymem pro slovo skutečnost je slovo fakt. A slovo fakt, je definováno jako něco, o čem se lze přesvědčit a ujistit. Za prvé, pokud je člověk trochu citlivější, hned se mu rozsvítí a protože ví, že jestli jej někdo musí o něčem přesvědčovat, pak to není skutečné. Přesvědčujeme se o iluzích a pak po přesvědčení je považujeme za skutečnost. Slovo ujištění nás odkazuje zpět na začátek tohoto článku, kdy popisuji, co to je identifikace a jak vzniká. Jako děti se začneme s něčím identifikovat, protože máme obavy, máme nejistotu z toho, že nás bude někdo posuzovat za nedostatečné. Identifikace je vlastně obhajoba sebe před druhými. Ale již to není skutečnost, to co jsme byli předtím, to byla skutečnost, kterou nebylo třeba obhajovat, jen jsme to nevěděli. A tak dále s identifikací pokračujeme. Po identifikaci saháme ze samotné nejistoty o tom, co je skutečnost, to však v žádném případě neznamená, že když tak učiníme, že jsme skutečnost dokonale vystihli.

Když vyjdete ven a někdo vás v mysli posoudí, bude to skutečnost? Ne, to jaké máte tělo, to jaké prostředí vás formovalo, to jste si vybrat nemohli a tedy to nemá co dělat s vámi a určitě byste takový posudek odmítli. To samé však platí o tom, když vy takto posoudíte někoho jiného. Nemáme to rádi, tak bychom si asi měli uvědomit, že bychom to měli přestat dělat. Zároveň si na tomto uvědomíte, že vlastně úplně vše co si myslíme, jsou jen domněnky. A ty domněnky, které bereme vážně a diskutujeme o nich vášnivě s ostatními, považujeme za skutečnost, za pravdu. To však děláme jen proto, že jsme zapomněli, že to jsou jen domněnky.

My jako pozorovatelé vnímáme fyzickou realitu a před čočkou našeho vědomí se nám k ní hemží domněnky. Celý problém nastává, když je začneme brát vážně, od toho momentu fyzickou realitu štěpíme, rozdělujeme, stavíme proti sobě, děláme si nepřátele. Pro mě osobně slovo skutečnost představuje něco, s čím lze počítat, co vykazuje charakteristiku stálosti. Jenže budu-li nezaujatým pozorovatelem, tak si uvědomím, že vše se neustále mění a rozpadá, nemá smysl se k ničemu napevno vázat s naivní a dětinskou věrností a ctností. Kdo toto vzdá, tento sen, velice se mu uleví, a přestane tyto sny hledat venku, ale sám je bude realizovat na sobě. Uvědomí si, že nic neztrácí, naopak, s tím starým přístupem nešlo nic vyřešit a s tímto konečně nelezl způsob, jak se cítit lépe a udělat si život krásnější.

S tímto pochopením, že vše jsou jen domněnky, vás opouští ono temné nutkání ostatní přesvědčovat o svých názorech. Také si uvědomíte, že máte dvě možnosti, buďto si budete užívat klidu jak je libo, nebo si vyberete sami své vlastní iluze, se kterými se budete těšit, prožívat je – ale tentokrát bezpečně, protože víte, že je to iluze a že je možné ji změnit. Proč byste si nemohli vybrat? Je to váš život a měli byste jej prožít dle svého, užít si jej. A pak další věc, kterou jste si možná uvědomili, je ta, že toto poznání vám dává do rukou obrovskou moc. Vy totiž nejen že zjistíte, že jste získali možnost volby, ale vidíte, že je tu obrovské množství ostatních lidí, kteří ji ještě nezískali, a kteří zkrátka věří tomu, co vidí. To znamená, že můžete vytvářet iluze k jejich ovlivnění. Jestli jste se až sem dostali díky tomu, že jste měli zkušenost s iluzí, tak s tím vlastně nemusíte mít morální problém. Takové iluze lze vytvářet na základě pochopení toho, co v naší psychice způsobuje společenská represe a váš cíl je pak lidi lákat na zakázané ovoce. Opět v tom nevidím zlo, protože tím vlastně boříme samotný smysl zavedení takové represe. Jistým způsobem upozorňujeme na neblahé důsledky, které na nás mají. O tomto samotném by se dalo ještě hodně popovídat, je to vzrušující téma, možná o tom ještě něco napíšu, ale prozatím to na tomto místě nechám čistě na vašem zvážení a uvažování.

To, že žijeme v nějaké simulaci, pro to jsou zde důkazy z oblasti kvantové fyziky a informačních technologií, já jsem zde vlastně dodal důkaz z oblasti psychoanalýzy a duševního seberozvoje. Pokud by někoho zajímaly ty důkazy z oblasti kvantové fyziky, tak velice doporučuji dokument na Youtube o tzv. Kodaňské interpretaci kvantové fyziky. V naší psychoanalytické úvaze se dostáváme k jasnému logickému tvrzení, a to je to, že bez pozorovatele by nebyl nikdo, kdo by o realitě mohl něco říci – taková realita by byla úplnou zbytečností a neměla by se vůči čemu definovat. Pokud o něčem nelze získat informaci prostřednictvím zkušenosti, pak to neexistuje, snad jen ve formě snu, či imaginární představy – no jo, ale to se opět dostáváme k tomu, že realita sama o sobě nemá tak pevnou podstatu, jak se na první pohled zdá. Pokud neexistuje informace o realitě, tak nemá smysl říkat, že realita existuje. Když realitu nikdo neprožívá, tak ta realita není, protože výrok o její existenci je bezpředmětný. Realita bez svého pozorovatele být nemůže a to je zajímavost, kterou právě kvantová fyzika rozebírá do detailu, vysvětluje, že realita jak ji známe existuje tak jak existuje právě díky pozorovateli, díky tomu, že je pozorována.

Tímto se s vámi loučím, těším se na vás u dalšího článku, který bude kratší. Jsem přesvědčen, že tento výklad byl vyčerpávající, avšak něco takového budu dělat jen vzácně. Považuji to za doplněk ke knize, která nedávno vyšla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *