Pokud nedokážeme být šťastní díky vnitřnímu zdroji štěstí, pak je to vinou ega, které se nás snaží vést k tomu, abychom své štěstí hledali prostřednictvím sebepotvrzení našeho významu vnějším objektem.
Když se vám stane nějaká náhoda a vy intuitivně cítíte, nebo přímo i víte, že má nějaký význam vztažený k vám, tak přesně to je synchronicita. Taková náhodná událost může mít souvislost s vaším snem, myšlenkou, nebo i nějakou reálnou potřebou, o které jste si nebyli přímo vědomi. Jednou jsem například jel do Olomouce trhat zub a vůbec jsem netušil, kde je to oddělení, kde se to dělá. Avšak ještě na nádraží v Hranicích jsem potkal svého strýce, který jel taky trhat zub – na stejné oddělení a ve stejný čas. A on věděl kde to je a jak se tam dostat – synchronicita mi tak udělala ten den pohodlnější. Nikde jsem však neřekl, že bych potřeboval právě toto, myslel jsem si jen, že to budu muset – jako vždy – zvládnout nějak sám, avšak existence se prostě o to sama postarala.
No a teď si vezměte, jaká je pravděpodobnost, že dva lidé z té samé rodiny, každý evidovaný u jiného zubaře, pojedou přesně v tu samou dobu a na tu samou dobu trhat zub, což neděláte rozhodně každý den. No, ta pravděpodobnost je prostě mizivá. Pro lidi, kteří vytrvale tvrdí, že okolní svět existuje nezávisle na našem duševnu a že jsme uvržení do hry nějakého velkého mrtvého stroje, je synchronicita samozřejmě báchorkou. Moje zkušenost je, že čím více se pokouším dostávat do bezstresových stavů, např. meditací, tím více se mnou okolní svět komunikuje prostřednictvím synchronicit. A jdu ještě dál, tvrdím, že okolní svět je sněním duše. Prostřednictvím synchronicit se snaží naše duše s námi komunikovat, za účelem duševní léčby, nebo se nám snaží říct, abychom šli volně s nějakým proudem událostí.
Synchronicita je vlastně něco, co zatím lidé nechtějí moc přijímat, že to existuje. Osobně synchronicity vídám skoro na denní bázi a když něco vidím, tak nebudu říkat, že to neexistuje. Věřím, že každý, kdo se bude pokoušet o bezstresové stavy, že uvidí více synchronicit. Proto je to se synchronicitou stejné, jako v případě člověka, který nikdy neviděl velblouda, a protože ho neviděl, tak nevěří, že existuje. No a pak je to jasné – jestli chce opravdu zjistit, jestli velbloud existuje, musí se vydat na poušť. To samé platí o synchronicitách, chcete-li je vidět, musíte být naladěni na nějaké příjemné vlnce. Uvolnit se.
Život se synchronicitami je někdy náročný, někdy k vám přijde více informací, než je schopná vaše psychika zpracovat a máte pocit, že jste zavalení a unavení. Synchronicita totiž ráda zkouší vaše ego, hledá způsoby, jak nám říct, abychom se ho v daných oblastech zbavovali – což se nám samozřejmě nechce, svého ega se držíme jako klíšťata. Samozřejmě, jak jsem říkal, jsou tu i synchronicity, které na nás působí blaze. Synchronicita sama o sobě je jakousi službou, je to informační organizace existence, které jsme my součástí. Vystresovaný člověk je od existence odstřižen, nikoli proto, že by jej existence odstřihla, ale protože se odstřihl sám. A proto také nezažívá v životě více synchronicit, nebo je nerozpoznává, na vše se dívá z pozice role oběti. Nicméně, když synchronicity rozlišíte, začnete více a více chápat, že mezi vámi a světem je nějaké spojení. Pomáhá vám v něm najít si své místo. Začínáte stále více chápat, že věci, které se vám dějí, mají nějaký smysl a že jste něčím vedeni, pokud se vést necháte. Pokud se cítíte ztraceni, sami, ve velkém chaosu, či vzduchoprázdnu, tak teď víte, že to tak být nemusí.
Na závěr chci říci, že synchronicita je organizační princip, který je zcela neosobní, je to nezaujatý přírodní zákon, kterému jde jen o to, aby energie v existenci proudila bez odporu. Pokud se naučíte synchronicitě naslouchat tak nepotřebujete už nic jiného. Synchronicitám lze plně věřit a přál bych si, aby to byl jen tento princip, kterému by lidé věřili.
Synchronicita je sama o sobě velkým tématem, vše jsem tu neprobral. Jelikož je to velice zajímavý fenomén a důležitý, tak zvažuji, že o něm v budoucnu napíšu nějakou malou knížku. Mé úvahy o ní však vychází z rámce knihy, kterou jsem již vydal a je zajímavé sledovat, jak se to vše nakonec jen doplňuje, nikoli vylučuje. Chci zde vyjádřit svou vděčnost za to, že kniha Kontakt s realitou, klid – pramen jedinné reálné moci skutečně poskytuje ten fungující rámec, v němž lze zkoumat psychické fenomény.