Pokud nedokážeme být šťastní díky vnitřnímu zdroji štěstí, pak je to vinou ega, které se nás snaží vést k tomu, abychom své štěstí hledali prostřednictvím sebepotvrzení našeho významu vnějším objektem.
Lidé, kteří až na konec svých sil věří v tzv. zákon přitažlivosti a jeho různé obdoby, často říkají podobnou větu: „Přál jsem si Ferrari, ale dostal ho soused.„
To, že jej dostal soused, vypovídá podle mě něco o tom, jak se sama synchronicita k nám staví. Pokud má člověk takováto přání, která vyvstávají čistě z vlastní libovůle bez ohledu na všechny možné další vztahy ve vlastní psychice a okolí, tak synchronicita prostě mlčí. Obecně si lze všimnout, že pokud jdeme na vše skrze ego, tak synchronicita ve vnějším světe úplně utichá. Jsme od této síly odříznuti. A pokud člověk stále na tomto přání trvá, přičemž zrovna toto konkrétní přání prostě nemusí být zrovna tím, co doopravdy potřebuje, aby se cítil šťastnější bez dodatků, pak si synchronicita řekne něco ve smyslu: „Hmmm, ok, dobře, nedáš si říct, tak já to Ferrari dám tvému sousedovi.„ Chápete o co tu jde? Synchronicita přímo útočí na naše ego – poukazuje nám na to, že jdeme špatnou cestou.
Z toho vyplývá jedno poučení, a to to, že pokud okolo sebe furt vidíme něco, po čem opravdu toužíme, ale mají to ti druzí, okolo kterých chodíme, pak je to tužba, která vychází z ega. Jinak řečeno vychází ze špatně naprogramované mysli, která deformuje naši duši tak, že získáváme pocit, že po té věci toužíme. A synchronicita nás nabádá k tomu, abychom si toho všimli a pracovali na opravě, což defakto znamená vyléčení.
A jak poznáme, že jsme se vyléčili? Resp. vyléčili svou duši? No, to poznáme tak, že při pohledu na sousedovo Ferrari již necítíme závist či zármutek. Tomu se tak může stát proto, že jsme pochopili, že tu jsou ještě jiné věci, které nás mohou uspokojit mnohem snáze a díky čemuž vlastně pak máme i celkově větší klid. Štěstí má ten člověk, co pochopí, že jej honba za vším možným neučiní šťastným, protože se hnát nakonec nepřestane. Šťastný je ten, kdo pochopí, že štěstí pramení v něm samotném samo od sebe a že neštěstí a nespokojenost je ve skutečnosti jen dílem zacpanosti tohoto pramene, a to je právě ten problém, který je třeba řešit. To Ferrari nespraví.
A zároveň se děje i to, že jakmile takto svou duši vyléčíte, tak to synchronicita přestane dělat. Protože zmizel ten důvod, proč to dělala. Přestaneme si takové věci přát, protože k tomu, abychom si to s takovou silou přáli, nás vede ona emoce, která vychází z nemocné duše. Pokud nedokážeme být šťastní díky vnitřnímu zdroji štěstí, pak je to vinou ega, které se nás snaží vést k tomu, abychom své štěstí hledali prostřednictvím sebepotvrzení našeho významu vnějším objektem.