Umění synchronicity je klíč, který nám odemyká svobodu od osobního významu a pokud se nad tím zamyslíte, tak je to svoboda od podmínek druhých, kterými jsme se museli řídit, abychom vůbec něco dostali.
Po čemkoli natahujeme svou ruku, tak spolu s tímto natažením je v naší mysli přítomna myšlenka osobního významu. Tyto myšlenky osobního významu totiž ospravedlňují naše natažení ruky, to, že něco chceme. Tyto myšlenky se ptají na to, jestli si to zasloužíme, abychom to v případě nezdaru mohli říci jako důvod, proč jsme svou ruku natáhli. V momentě, kdy natahujeme svou ruku, jsou zde přítomny představy toho druhého o nás a zároveň představy nás o nás samotných. To celé hraje klíčovou roli v tomto procesu a v podstatě se snažíme vyhovět představám druhých lidí, pokud od nich něco chceme. To znamená, že zde už ztrácíme svobodu, protože se stáváme otroky cizích představ. A nakonec tyto situace dopadají tak, že buďto tu danou věc, po které jsme ruku natahovali, nedostaneme a nebo pokud ji dostaneme, tak si pak později uvědomíme, že jsme v něčem, v čem jsme být vlastně nechtěli. Za každou takovou akcí se nutně skrývá zklamání a to proto, že dáváme druhým lidem na podnose naše představy o nás samotných, se kterými se identifikujeme a oni je svou negativní, nebo lstivou reakcí pošlapou.
Tento první způsob ovlivňování reality nás dostává někde, kde nechceme být, kde si uvědomujeme, že se s nikým nemůžeme domluvit, kde každá akce nás nevyhnutelně přivádí k pocitu marnosti, jako by vše bylo zbytečné. Naštěstí nám příroda nabízí druhý způsob ovlivňování reality, který tento problém elegantně řeší. Avšak tomu prvnímu způsobu jsme byli učení od malička, proto ten druhý bude mnohým lidem připadat neuvěřitelný. Ten druhý způsob využívá jevu, který nazýváme synchronicita. Při ní se děje to, že se okolní svět harmonizuje dle toho, jak jsme vnitřně rozpoložení. Jestli máme uvnitř v duši chaos, pak se i okolní svět stává chaosem, který nám přivádí do cesty nechtěné okolnosti. Naopak, pokud máme pohodářský přístup k realitě, který je nejdříve nutný poctivě vybudovat na základě svého chápání (!!!), pak ten nám umožňuje nenechat se vším možným vytočit a vnější svět se pak harmonizuje k naší potěše.
K tomu, aby synchronicita nabírala určité síly je třeba dosahovat hlubších stavů klidu a relaxace, je třeba mít na paměti svou psychohygienu. Pak synchronicita do našeho světa přitahuje zajímavé příležitosti a to je to co chceme! Je jedno jak to ta synchronicita dělá, ale když budete poctivě pozorovat svůj okolní svět, tak zjistíte, že se tomu tak skutečně děje. Synchronicita tak je skutečným klíčem k řešení problémů přítomných v prvním způsobu ovlivňování reality, kde jsou přítomny představy o nás samotných, které jsou vlastně tou příčinou emocionální bolesti. Synchronicita počíná s klidem a když se snažíme dosahovat klidu, tak v této snaze by neměly být přítomné představy o nás samotných, protože tyto představy jsou egem a tam, kde je ego, tak tam je neklid. Ego totiž prezentujeme před ostatními všude tam, kde si myslíme, že jde aspoň zdánlivě o přežití. Synchronicita je zároveň jako nástroj nepřístupná člověku se silnějším egem a proto s ní nemůže mít zkušenost. No, ale to je přeci to, co my chceme, způsob ovlivňování reality, ve kterém bychom nemuseli druhým nést náš myšlenkový sebeobraz jako na podnose k úplně zbytečné oběti.
Umění synchronicity je klíč, který nám odemyká svobodu od osobního významu a pokud se nad tím zamyslíte, tak je to svoboda od podmínek druhých, kterými jsme se museli řídit, abychom vůbec něco dostali. Tato svoboda nám otevírá cestu k zajímavějšímu a záhadnějšímu světu, kde k nám přicházejí příležitosti a prožitky, aniž bychom si je museli zasluhovat. Je to možné díky synchronicitě, která je přirozenou vlastností světa a svět se na vás nedívá skrz prsty vlastních předsudků o vás, a tím to právě je.